Adolf Sobek:
„Černá země“1928, č.7

Zámek pánů Skrbenských zbourán ...

Historická fotografie zámku ()Léta táhnou, století plynou, vše má svůj konec, nic na světě netrvá věčně. Odkazem všeho zůstávají lidstvu jen vzpomínky. Škoda přeškoda, že starodávné, staletí trvající památky, budovy, stromv nedovedou promluviti! Nebylo by potřebí pracně zkoumati a zpytovati dnes jejich historii z dokumentů, sem tím zachovalých od molů požraných a divně zapáchajících, psaných neb tištěných našimi předky, kteří ponejvíce z úřední povinnosti fakta zapisovali v hrubé folianty pozemkových desek, dnes tyto památky jsou vzácnosti a zdrojem poučení.

0 minulosti, jsou zřídlem spravedlivé pravdy bez všelikých lichých domněnek.Ano,jsouť zrcadlem vzdálené historie našich předků.

Jedním z takových starožitností jest — bohužel musíme dnes již říci »býval« — zámek jednopatrový v obci Šenově v okr.frýdeckém. Zámecká budova ta, uvnitř s rozsáhlým nádvořím, s okrouhlým vodním bazénem, imposantní ve středu parku se staletými obrovskými stromy, prvým pohledem vynucovala výraz obdivu a úcty. Její stáří směle možno odhadnouti na 350 let. V přízemí byly byty služebnictva, komory a špižírny. Hned za hlavním vchodem bývala kdys vrchnostenská kancelář, za níž opět zámecká registratura a šatlava. Kolem čtvercovitého vnitřního nádvoří podél všech ubikací dole bylo podloubí, které vroubeno bylo kruhovitými výklenky na pevných pilířích.

Po dubových širokých schodech vyšlo se z přízemí do prvého poschodí, v němž bylo 24 panských pokojů. V předsíni, z niž bylo možno vystoupiti na chodbu vedoucí celým vnitřkem, vyzdobeny byly stěny portréty cis. Marie Terezie, Josefa II. a jinými značné umělecké ceny. Z předsíně vstoupili jsme do takzvaného gotického sálu, nazvaného tak podle nábytku v gotickém slohu. Uprostřed na parketové podlaze na čtyřech želvách masivní stůl s bílou mramorovou deskou, v níž vyryt erb pánů Skrbenských, majitelů zámků a okolních panství. Kolem znaku vyryto heslo: »Recte faciendo, neminem timeo«. (Čině dobře, nikoho se nebojím.) Nad stolem visel několikaramenný kovový svícen. Gotický nábytek zde byl přepychový.

Za tímto gotickým sálem táhla se kolkolem do čtverce řada průchodních pokojů skrovně nábytkem opatřených. Zmínky zasluhuje pokoj se starobylým mramorovým krbem, kde byly podle všeho večerní schůzky. Malba světnic různá, též v mnohých čínské vzorky zlatočerné.

Severní strana zámku obsahovala světnice se zvláštními vchody. Z nich nejzajímavější byla knihovna. Ve vkusně zhotovených černých skříních podél všech stěn světnice odpočívalo přes 4.000 pestře vázaných knih různého obsahu, různých jazyků velikého stáří. Též archivních starých listin zde byl dostatek. V knihách měl totiž velikou zálibu zvláště baron Antonín Skrbenský. Byl posledním tohoto rodu majitelem panství Šenová, Vel. Kunčic, Popince, Rakovce a Ratimova, jak vidno ze starých tabulárních výtahů z r. 1834 a jiných.

Vedle knihovny byl pokojík s olejovým obrazem velikých vskutku rozměrů, »Lorelei«, víly s vlajícími kadeřemi, sedící na skále s lýrou v ruce, originál malíře Friedricha voň Theben. Poslední místností byla herna uvnitř s kulečníkem podle dneška přímo abnormálních rozměrů.

Toť stručný, letmo jen nastíněný obraz vnějšku a vnitřku této starožitnosti našeho kraje.

Vzpomínám svého přítele ve válce zesnulého, učitele Lankočího, jak po dvě léta skórem ve volných svých chvílích obdivoval jsem se s ním těmto síním a jak jsme hledali v zámku tom v letech 1911 a 1912, tehda již nadobro opuštěném a sešlém, prameny k sepsání historie tohoto zámku, již on také r. 1912 vydal ve spise: »0bec a panství Šenov«, v němž pěkně a přehledně vylíčil historii obce a panství od vzniku do r. 1912) a já opět 14 vlastními fotografiemi zpestřil. Hlas našich kroků rozléhal se všemi světnicemi a činil dojem zbloudilců v zakletém zámku. Ke vstupu musel míti každý povolení. Světnice všechny dokořán otevřeny nesly ozvěnu našich smělých kroků až do knihovny, v níž jsme mnohdy celé dny probděli v obdivování vzácných věcí, v prohlížení a opisování, k čemuž měli jsme povolení zvláštní. Musím však říci, že pocit nás obou byl divný při každém kroku. Později zvykli jsme úplně. Správně řekl a napsal můj přítel: »Celá budova, jakoby šlehnuta divotvorným proutkem čaroděje, přeměněna je v zámek zakletý. Všude mrtvé, hrobové ticho. Jen roky zbloudilého poutníka, podivujícího se zbytkům bývalé slávy a nádhery, vyvolávají v síních a chodbách dutou ozvěnu podobnou suchému kašli souchotináře ...« Zámek, čpící vnitřní hnilobou svého stáří a dechem pohledních hodin souchotináře, letošním rokem právě zmizel nadobro. Marné volání v novinách: »Ujměte se starožitných silných zdí zámeckých, restaurujte, zřiďte v něm museum pro náš těšínský kraj tak důležité, neb ozdravovnu pro pěknou polohu a veliký park«, ale hlasů nebylo nikde slyšeno. Do děravých míst střechy dral se čím dále, tím mocněji silný severák, nadouval ji — až ji složil. Déšť lil se na holé, opuštěné zdi a sléval se jak slzy po níž nepochopení vzácného podniku. Vedral se všude, hlodal, až dohlodal. Naposled bylo použito zámku za ubikace vojsku ubytovanému zde v době plebiscitní. Vojsko, patrně z neznalosti historické ceny zámeckých památek, nešetřilo jich, ba ničilo. Památky ty, též celá knihovna, převezeny majitelem do zámku v Karviné. Při rozebírání zdí a sklepů našla ,se však zde ještě spousta různých starých listin různého druhu, poručenských spisů, knihovních výtahů celého panství Skrbenských vše z 18. a 19. století, též několik rozpočtů obecních a školních z prvé polovice 19. století, jakož i mnoho cis. nařízení z dob Marie Terezie. Přičinil jsem se, abych něco z těchto starých dokumentů získal.

Zmizela hradba dávné slávy, srovnána se zemí … Lid skoupil pevné cihly, jež sám mohl rozebírati, svozil je ke svým obydlím za laciný groš. Bude stavěti z nich opět zámky, zámky lidské domácnosti, spokojenosti …Vydržely by v silných zdech včas opraveného zámku druhou epochu svého stáří a místnosti v něm byly by přinesly kraji těšínskému mnoho užitečného

Ale pozdě již...